Naše cesta směřovala k místu, které mě lákalo
už od prvního pohledu - objevila jsem ho při občasném projíždění okolo kolejnic
a pokaždé jsem se těšila až přijde ta správná příležitost, kdy ho konečně
navštívím. Z venku vypadá budova na oko zachovale, kdyby nebylo rozbitých oken
a sem tam chybějících dveří, z dálky by působila snad i využívaně.
Přibližujeme se a vnímáme opuštěnou atmosféru,
se kterou do ticha promlouvá jen nedaleký vrzající strom a němé pohledy vlčích
máků. To všechno jako by hromadně říkalo "Jen pojď dál..." a
vyvracelo jakoukoli samotu.
Necháme se pohltit tím, co nám nabízí čas a
prostor a prozkoumáváme každý kout, co nás zaujme. Stěny místností jsou pokryté
špínou a kam se podíváte visí pavučiny, všude po zemi se válí krabičky od
cigaret a v některých rozích jsou vyskládané prázdné lahve. Vypadá to, že v
horním patře někdo přespával, ale před hodně hodně dlouhou dobou.
V nejzachovalejším stavu objevujeme kancelář,
kde se pořád, kolem tři čtvrtiny stolu, povalují staré dokumenty, v rohu hnijí
kusy oblečení a zdi visí kalendář s obrázky jídla z roku 2004.
Na podobných místech mi vyráží dech zvuk
ptačích křídel. Stojím v prázdném osiřelém pokoji a čekám, až dovnitř rozbitými
okny vletí rozezpívaní ptáci a zaplní ho ozvěnou. V okamžiku jsou pryč, ale
jako by za sebou cosi zanechali. A znovu čekám...
Nejdřív jsme vůbec nevěděli k čemu mohla budova
sloužit, měla jsem za to, že se jedná o opuštěnou vlakovou stanici - ovšem na
boku stavby se dá rozeznat zašlý nápis Výrobna bionafty a olejů.
