Není to tak, že bych znovu chtěla
celé dny trávit v blogovém světě a mít pocit, že je to jedna z mála činností,
která má v mém životě smysl a přináší mi radost. Jen mě tyto vzpomínky čas od času přivádí do takové nostalgické melancholie. Jsem šťastná za všechny krásné
chvíle, za pocit sounáležitosti a svobody, které mi v minulosti tento
koníček dal, ale také za to, že jsem se mu od jistých časů dokázala vzdálit a
ač to mohlo být velmi neznatelné, víc se oddat pocitu, že žiju, jinak než jen v psané
podobě.
Musela jsem
si takovým stavem projít, aby mi to vyjadřování se slovy skrze blog začalo znovu chybět, vlastně musím říct, že mi chybělo a chybí celou dobu, ale jako by
se ve mně nastřádaly další a další překážky, které mi brání znovu začít, jeví
se mnohem větší, než ve skutečnosti jsou. Mám dojem, že se to všechno motá
kolem strachu z hodnocení nebo nastavování si čím dál vyšších kritérií, přísnosti
k sobě samé s přibývajícím věkem a přicházejícími změnami.
Více než
před rokem započala v mém životě nová protikladná kapitola nesoucí název Brno a s ní spojené neznámo, vysoká škola, práce, nové prostředí a život vůbec,
kapitola, která mi stále dává novou radost a nadšení, ale zároveň jsem si do ní
vsugerovala mnohem více neklidu než dřív, pocity, že nejsem moc dobrá a že bych
měla tohle a támhleto, promítala jsem si to do všeho možného, takže ani blogování
se tomuto přednostnímu odsouzení nemohlo vyhnout… Zní to, až absurdně, jako
bych si už ze začátku uvědomovala, že je to všechno jenom v mé hlavě, ale
i přesto jsem to nedokázala korigovat. Je to pomalá klikatá cesta.
Chci tímto ovšem říct, že bych se pomalu, ale jistě chtěla zkusit k blogování vrátit. Vzít
to z jiné, než z té sebekritické a hodnotící stránky, pokusit se
uchopit to znovu víc volně, pro radost, a přesto smysluplně. Mám v záloze ještě
několik starších básní, které bych sem ráda přesunula z již dávno
zaniklých Myšlenek snílka, a před sebou řadu knih, o kterých by stálo za to
napsat pár řádků, možná bych sem tam ráda přidala deníkový článek ze svého běžného
života, o tom, co aktuálně prožívám a co mě těší, o plány nemám nouzi. I přes
nejistotu, která v tom vězí, cítím nové odhodlání, mám z toho radost a jsem zvědavá, kam to bude směřovat.