na který z těch laviček
z těch roztroušenejch
laviček po celým
náměstí
jsem se poprvý dokázala
ztratit v ozvěnách
vlastního srdce a
cizího
duševního smíchu
kdy necítila jsem
nic kromě beztvarýho
okamžiku a blednoucích
poblikávajících světel
aut a vánočních neonů
neviděla jsem
mráz všude kolem
těch dlažebních kostek
který zmizely v kruzích
v kruzích otázek a
poznání a vibrujících
hlasů a nohou
bez odpovědi
všechny ulice se
zastavily
všichni lidi zmizeli
pod částečkami popela
novejch rozměrů a v
dálce
se pořád ozýval smích
posměšnýho pochopení
kterej nikdo jinej
neslyšel
a sněžilo
ale to už je jiná
lavička
(nejen o 24. prosinci 2015)