dva tisíce sedmnáct

Ohlížím se za sebe do dálky, do tak blízké dálky za mnou, a mám úsměv na tváři, který vzpomíná. Chvíli trvá, než se mi v hlavě začnou události minulého roku seřazovat aspoň částečně uceleně, vlastně to není jenom chvíle, je to obrovskej časově neurčenej shluk, co splývá dohromady do jedinečného celku. Namátkou vybavují momenty, které mi utkvěly v mysli pro svoji výjimečnost a rozpouští mi v krvi paletu emocí.

Jako by každý nádech a výdech byl úplně jiný a dalo se v něm pokaždé najít něco nového, stejně jako v ranní slunečné záři nebo v noční obloze posypané hvězdami. Nikdy nevíte, jaká hvězda spadne, všechno se hýbe tak rychle jako na kolotoči, v jedné chvíli máte oči plné slz a za malou chvíli se nemůžete přestat smát. Anebo obojí dohromady.

Z plnění cílů, které jsem si tak nějak do minulého roku „určila“, mám dobrý pocit, sice jsem něco postupem času úplně vypustila nebo se k tomu ani nedostala (třeba jen tak sáhnout po kytaře, pustit se do základů japonštiny, více cvičit jógu nebo v neposlední řadě znovu trošku rozpohybovat aktivitu blogu), ale nevidím důvod proč se kvůli tomu na sebe zlobit. Hlavní pro mě bylo žít a prožívat, radovat se z maličkostí, být s lidmi, které mám ráda a všímat si rozmanitosti kolem sebe. Mám takový dojem, že tomu tak bylo, přestože jsem pořád nesršela pozitivní energií a byly chvíle, kdy jsem se cítila zatraceně ztraceně a pochybovala nad nepochybným, byla jsem šťastná (ehm, a taky jsem).

I Vám bych ráda popřála, teď na konci ledna, jenom to nejlepší do nového roku, ať máte každý den důvod k radosti. Je neuvěřitelné, že mám tento článek rozepsaný tak dlouho, ale všechno se točí tak rychle, pořád se neuvědomuji, že za pár měsíců budu mít (doufejme) po maturitě a moje kroky budou směřovat do dalšího neznáma...